Jelínkové v Kosmonosích

V době, kdy Kosmonosy vlastnil známý šlechtický rod Černínů, působili na kosmonoském panství významní sochaři a řezbáři z rodiny Jelínků, z jejichž umělecké dílny od roku 1676 vycházela po několik desetiletí vrcholná díla barokního umění – dřevěné a kamenné sochy a sousoší.

Černínové pro kosmonoské panství znamenali velký hospodářský i kulturní rozkvět a na jejich stavební činnosti se podíleli přední umělci doby. Pro významné stavby bylo nutno získat pracovní síly, proto hrabě Humprecht Jan Černín založil v Kosmonosích v  r. 1672 „Svobodnou obec řemeslnickou“, nechal postavit na svých pozemcích padesát pět domků, které řemeslníkům prodal na splátky. Domky byly postaveny převážně v  Tesařské ulici, dále Špitálské (dnes Boleslavské a Hradišťské). Řemeslnící různých profesí byli české i německé národnosti. Pracovali na černínských stavbách nejen v Kosmonosích, na stavbě Černínského paláce v  Praze, ale i v jiných místech rozsáhlých černínských panství. Tito řemeslníci byli osvobozeni od robotních povinností a od roboty byly osvobozeny i jejich manželky a děti. K nejvýznamnějším řemeslnickým rodinám té doby patřili Jelínkové, kde se dědilo řemeslo z otce na syna. V období 17. století nebyli sochaři a řezbáři považováni za talentované umělce, sochař byl stejným řemeslníkem jako kovář a truhlář. Vrchnost tedy zadala práce sochařské dílně a mistr, který stál v čele dílny, byl za ni zodpovědný. Jen zřídka se zachoval doklad o tom, kdo sochu zhotovil. Umělecké dílo bylo prezentováno jako práce „dílny“. Kosmonoská dílna řezbářů a kamenosochařů Jelínků byla ve svém vrcholném tvůrčím rozmachu ve dvacátých až sedmdesátých letech 18. století jedním z nejvyhledáva­nějších českých barokních sochařských atelierů. Objednávky přicházely z různých míst Mladoboleslavska, Jičínska, Turnovska, Semilska, Liberecka, Nymburska a i z dalších, Kosmonosům vzdálenějších českých obcí z Benešova, Lán a snad i samotné Prahy. Dodnes tuto nevyvratitelnou skutečnost potvrzuje množství dosud existujících jelínkovských sochařských uměleckých děl zdobících interiéry i exteriéry kostelů, kaplí, návsí a náměstí a vytvářejících charakteristické figurální dominanty v české krajině.

České barokní sochařství mělo určitou zvláštnost, totiž existenci rozvětvených výtvarně činných rodin. Rodina Václava Jelínka, zakladatele dílny, která se v  r.1676 usadila v Kosmonosích, patřila k nejpočetnějším v počtu výtvarně činných členů. Tento ryze rodinný atelier vydržel v daném uměleckém a uměleckořemeslném oboru pracovat nejdéle, až do počátku 19.století. Původně řezbářská a truhlářská dílna založena Václavem Jelínkem v Březně u Sobotky vyrůstala ze skromných a výtvarně chudých začátků, které ničím nenasvědčovaly příštímu výkonnostnímu i kvalitativnímu uměleckému vzrůstu. V začínající dílně převažovala řemeslná práce nad uměleckou. Nejstarší Václav Jelínek vytvářel strnulé, archaicky koncipované a poněkud nemotorně řezbářsky provedené figury s proporčními nedostatky. Václav Jelínek se podepisoval Wacslaw Gelinek “Ržezbarz“. Z  životopisu jednotlivých členů rodiny toho víme žalostně málo. Václav Jelínek (1636 – 1713), člen „Svobodné obce řemeslnické“, se stal 1. 12. 1672 vlastníkem domku v Tesařské ulici č.p. 91 (dnes č. 113). Po smrti své první manželky se oženil s Annou Turkovou z  Jindřichova Hradce. Václavovi zůstaly děti z prvního manželství – prvorozená Josefa (7. 7. 1670) a nejstarší syn Martin (1. 11. 1674) a syn z druhého manželství Josef Jiří Jelínek. Václav Jelínek zemřel v Kosmonosích ve věku 76 let (5. 5. 1713). Syn z prvního manželství Martin Jelínek st. byl pokřtěn v Sobotce 1 .11. 1674. Jeho dílo lze spíše tušit v časných pracích jeho nevlastního mladšího bratra Josefa Jiřího nebo vedle nich, než přesně vymezit jeho výtvarný podíl a konkrétně charakterizovat jeho výtvarný rukopis. Dřevořezby, které jsou prokazatelně dílem Martina st., jsou brilantně řezané, mají promyšlenou kompozici. Jsou dílem umělce invenčně schopného, zralého a zkušeného. V Kosmonosích jeho kamenné sochy zdobily od r. 1705 výklenkové kaple. Dochovala se pouze jejich torza, která jsou uložena v lapidáriu Lorety. Nejstarší syn sochaře Václava Jelínka Martin byl 7. 10. 1698 oddán s Reginou Mestnerovou. Z prvního manželství měl syny Josefa Kasalanského (* 10. 3. 1701) a Františka Alexandra (* 1. 8. 1704), z druhého manželství s Johanou Arnoldovou měl syny Martina Ignáce ml. (*1728) a Václava ml.. V  letech 1719, 1721, 1728 byl Martin Jelínek st. rychtářem Svobodné obce řemeslnické v  Kosmonosích.

Ani o výtvarných počátcích nejtalentovanějšího člena Jelínků, Josefa Jiřího Jelínka, syna Václava Jelínka, nevlastního bratra Martina Jelínka st., není mnoho známo. Byl pokřtěn 10. 2. 1697 v Kosmonosích jmény Josef Jiří. Prvním učitelem mu byl nejspíše nevlastní o dvacet tři let starší bratr Martin, který ovlivnil jeho umělecký vývoj a profil. Josef Jiří Jelínek se oženil s Kateřinou a měl syna Václava. Soubor pískovcových soch na velkém kamenném mostě hradu Valdštejna (1724) představuje Josefa Jiřího již jako zkušeného, invenčně neobyčejně schopného sochařského mistra. Uměleckým skvostem této valdštejnské skupiny je zpodobnění sv. Markéty. Mezi sochařská veledíla Josefa Jiřího patřily dřevořezby z kostelů v Kosmonosích, Sobotce, Bakově, Březně. Josefovo pozoruhodné dílo vznikalo nejprve za nejbližší spolupráce s nevlastním bratrem Martinem (1674 –1750) a po jeho smrti velmi pravděpodobně zase za významné účasti Martina Ignáce Jelínka, nevlastního synovce, nar. 29. 7. 1728 v Kosmonosích. Josef Jiří Jelínek zemřel 23. 1. 1776 a byl pochován na hřbitůvku kosmonoské Lorety. Syn Josefa Jiřího Jelínka Václav se oženil s Dorotou, dcerou tkalce Václava Ignáce a r. 1795 se jim narodila dcera Johana Nepomucena (*1795), bydleli v Kosmonosích v domě č.p. 50 (dnes č. 54 v Opolského ulici), kde si vymínila bydlení i matka Kateřina – vdova po Josefu Jiřím Jelínkovi.

Martin Ignác Jelínek (*1728), nejmladší člen dílny Jelínků, syn Martina Jelínka st. z druhého manželství, nepostrádá osobitý umělecký talent a výtvarné schopnosti jakými se mohou prokázat jen tvůrčí sochařské osobnosti . Pracuje nejprve pod vedením svého otce Martina st., konkrétně v případě Mariánského sousoší na náměstí v Sobotce (1742–1745). Po smrti otce v roce 1750 spolupracuje se svým strýcem Josefem Jiřím Jelínkem. Od roku 1753 bydlel v sousedním domku (dnes č. 55 v ulici Opolského), vedle domku strýce Josefa Jiřího a spolu tvořili překrásná díla. Měli zde svoji dílnu, ve které zhotovovali umělecká díla nejen ze dřeva, ale i z kamene. Oba umělci žili a pracovali vedle sebe, na jejich dílech je patrná vzájemná spolupráce. Kompletní figurální výzdobu dodal Martin Ignác do interiérů kostelů v Dolním Bousově, Loukově a Debři. Socha sv. Martina v biskupském plášti, která je umístěna na oltáři v kapli sv. Martina v Loretě, je rovněž dílem Martina Ignáce ( 1750). Majitel Martin Ignác Jelínek žil v domku č. 55 od r. 1753 do r. 1815, kdy prodal domek majiteli kosmonoské textilky Fr. Leitenbergerovi.

Je třeba připomenout i další talentované členy rodiny Jelínků. Prvorozeným synem Martina st. a Reginy byl Josef Kalasanský Jelínek (* 1701) , V dílně participoval na provádění polychromie u řezbářských prací. Josef byl později uváděn jako kosmonoský malíř. Maloval i některé oltářní obrazy. Tento vnuk zakladatele dílny Václava Jelínka bydlel v domku č.27 v Hradišťské ulici. Podle poslední vůle otce Josefa byl domek prodán v roce 1774 manželovi jeho dcery, truhláři Janu Čížkovi. Jedná se o přízemní roubenou omítnutou stavbu se vstupem uprostřed a krytým zápražím. Domek má polovalbovou střechu. Pod lepenkovou krytinou jsou vidět starodávné šindele. Zleva má prkennou lomenici. Na domku je již patrný vliv zubu času a není jisté, zda bude zachován. Na Moravě byl činný sochař Alexandr Jelínek. Je pravděpodobné, že to byl syn Martina st. – František Alexandr Jelínek (* 1.8. 1704) v Kosmonosích. Jeho díla nalezneme ve Velkém Meziříčí, Budišově, Tasově, Vladislavi, Starči, Náměšti nad Oslavou.

Ani atelier kosmonoských Jelínků se nestal výjimkou a nebyl ušetřen sestupných kvalitativních tendencí, které se projevovaly v celém českém sochařství ke konci 18. století. Jelínkovská dílna končí a není známo ani datum úmrtí jejího posledního člena mistra Martina Ignáce Jelínka. Tři generace sochařů Jelínků zanechaly po sobě mimořádné dílo. Jejich předností je domácí původ všech výtvarně činných členů dílny. Našli vlastní výtvarnou cestu, osobité umělecké vyjádření, které udivuje navíc tím, že vzniká v dílně tvořící stranou sochařského tvůrčího centra. Proto jejich dílo musíme hodnotit s velkým uznáním i s hlubokým obdivem. Jelínkové se inspirovali díly Matyáše Bernarda Brauna, pravděpodobně se setkali při výzdobě poutního kostela ve Staré Boleslavi (1717– 1723). Josef Jiří Jelínek vycházel z autentického poznání sochařských principů Braunových, které pak po léta rozpracovával ve své samostatné tvorbě, vyvedené ve stylu pozdního baroka. Krása jejich soch není ani po třech stoletích umenšena. Řezbáři a sochaři Jelínkové zkrášlili nejen své Kosmonosy, ale i mnoho míst v Čechách. S jejich díly se setkáme v kostelech v Kosmonosích, Mladé Boleslavi Bakově, Mnichově Hradišti, Sobotce, Dolním Bousově, Březně, Luštěnicích, Debři, Bezně, Markvarticích, Dobrovici, Obrubcích, Mělníku, Staré Boleslavi, Horkách nad Jizerou, Doksech, Kruhu, Bozkově, Domousnici, Bukovně, Chudenicích, Bělé pod Bezdězem, Dolní Krupé, Benešově, Lánech, Činěvsi, Loukově, Žerčicích , Kováni, Jičíně, Libošovicích, Hostinném, Březině, Dolanech, Ostružně, Bosni, Rejšicích, Mukařově, Struhách, Semčicích, Lomnici nad Popelkou – hoře Tábor, Liberci, Radimi, Rychnově nad Nisou. V Kosmonosích si připomeneme sochy Panny Marie Na Pískách, sv. Vojtěcha Na Průhonu, sochy sv. Václava, sv. Jana, sv. Šebestiána, sv. Antonína z výklenkových kaplí na náměstí, socha sv. Jana Nepomuckého u Debře a další díla. V roce 1997 u příležitosti 300. výročí narození Josefa Jiřího Jelínka se konala v Praze ve Valdštejnské jízdárně rozsáhlá výstava „ Barokní sochařská dílna z Kosmonos“. Některé sochy, které jsou nyní umístěny v Loretě, byly součástí pražské výstavy.