Letošní národní téma Dnů evropského dědictví „Památky v krajině a krajina jako památka“ stojí za zamyšlení i v Kosmonosích a Horních Stakorech. Krajina je vnímána různě, v našem státě je ale definována dokonce zákonem (č. 114/92 o ochraně přírody a krajiny) jako “část zemského povrchu a charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů s civilizačními prvky“. Tím je předurčenou, že jde vždy o krajinu kulturní a nevylučuje se tím ani urbanizované, tedy zastavěné území. Památka je pak v užším slova smyslu historický objekt, v tomto případě nemovitý (z latiny: doslova „nepohyblivý“), zapsaný v oficiálním státním seznamu, v širším vše, co je vnímáno jako symbol historie, jakési rodinné stříbro, zasluhující uchování v současnosti i pro budoucnost. Ostatně máme i hezké přirovnání - dědictví. A protože jsme v Evropské unii, tak i naše lokální, kosmonoské dědictví je dědictvím evropským. Jak to s ním u nás vypadá? V intravilánu není situace špatná, ale ani dobrá. Nejvýznamnější památky, Loreta, zámek a farní kostel, za minulého režimu velmi zanedbané, jsou od sametové revoluce soustavně opravovány. Přesto byla po požáru ztracena historicky i stavebně významná stavba hostince U lva, namále měl tzv. štift (bývalý nadační ústav, před tím textilní manufaktura), zmizela řada objektů lidové architektury, naposledy tzv. Jelínkova chalupa - vše v historickém centru a v ochranném pásmu oficiálních památek. Nezapomeňme i na historicky i krajinářsky cenný hospodářský dvůr Zalužany, demolovaný v loňském roce. Při tom byl zasypán i chráněný rybník. Mnohem závaznější osud má volná krajina, které je zázemím každé obce, tedy i Kosmonos, slouží nejen k zemědělské výrobě, ale i fyzickému i duševnímu osvěžení. Plošné zastavování zemědělské půdy, značné části katastru obytnými a průmyslovými objekty je daní obecně žádaného ekonomického růstu, ale zničení a zmizení řady drobných památek je velmi smutné a nakonec i trestuhodné. Fakt je, že většinou jde o “dědictví“ minulého režimu, ale ani v novém není vše v pořádku. V důsledku chátrání nebo bezprostředního ohrožení musely být ve špatném či i horším stavu, nebo i ve fragmentech přeneseny do bezpečí - vesměs areálu Lorety, socha P.Marie Karlovské, keramické sousoší ze zámeckého parku, zničeny byly nebo zmizely památníky, jako tzv. první a druhý křížek u stakorské silnice, kříž u hřiště, kříž Na pískách, socha sv. Prokopa u Zalužan, socha sv. Josefa u Stakor a další. Nelze ale z objektivních důvodů zapomenout na obecné ničení církevních památek již po první světové válce (v rámci hnutí „Pryč od Říma“), u nás byl např. z pochybných důvodů odstraněn kamenný Krucifix nad Loretou. Na závěr suché konstatování: nikdy nikdo nebyl hnán k zodpovědnosti, nikdo nebyl potrestán! Také dědictví, ale neblahé! Vím také, že části našich občanů je to jedno.
Václav Petříček |