Kosmonosy - kultura

Loreta patří k architektonickým skvostům Kosmonos, je ale známa i daleko za jejími hranicemi. Byla postavena z podnětu Jakuba Heřmana Černína z Chudenic podle návrhu italského architekta Giovanni Battisty Alliprandiho v místech původního farního kostela sv. Martina, zničeného za husitských válek. Kaple Panny Marie, známá jako Santa Casa je kopie první stavby tohoto typu v italském městě Loretto, podobně jako Loreta v Praze. Součástí areálu, obklopeného ambity, je barokní kaple sv. Martina a nedaleko stojící zvonice – kampanila z roku 1673, postavena podle návrhu dalšího italského architekta Francesca Carattiho. Loreta byla v minulosti významným poutním místem a po létech střídavého chátrání a pokusů o kulturní využití byla Městem Kosmonosy v posledních 15 letech obnovena do své původní krásy a díky kulturně zaměřeným občanským sdružením využita jako muzeum, galerie a lapidárium.

V kapli sv. Martina i ambitech je expozice kosmonoského baroka: dřevěné i kamenné plastiky sochařů a řezbářů z rodiny Jelínků, ale i soch z jiných období (lapidárium). V bývalé kryptě kaple sv. Martina je galerie s obměňovanými výstavami současného českého výtvarného umění.

Černín a Loreta

O pozoruhodné osobnosti hraběte Heřmana Jakuba Černína z Chudenic (25. 7. 1659 – 8. 8. 1710) můžeme bez nadsázky hovořit jako o barokním šlechtici v mnoha směrech typickém. Byl plně zakořeněn ve své době, myšlením i svými činy výrazně doplňuje dnes již velmi pestrý obraz českého baroka. Baroka, jež přišlo do českých zemí jako sloh cizí, importovaný, který se však se zdejším prostředím podivuhodně sžil a hluboko zde zakořenil. Byla to doba ostrých kontrastů, kdy se celá země, jak píše Josef Pekař, „až do poslední melodie lidové písně, do poslední krajky naplnila živelnou radostí barokního života“, přestože z jiných hledisek tato doba v českých zemích jednoznačně úpadkem.

Heřman Jakub Černín si jako zámožný šlechtic a člen starobylého rytířského rodu plně uvědomoval své výsadní postavení. Vyrůstal v době stavovských rozdílů, byl v něm, podobně jako v jiných šlechtických rodinách, pěstován pocit aristokratické nadřazenosti. Záhy však začal tuto svou pozici chápat v souvislosti s jistou etickou odpovědností nejen za rodinu, poddané a četná panství, ale za celou zemi, ke které náležel, jejímž jazykem hovořil a jíž byl reprezentantem a patriotem. Jeho kariéra politika se proto vyznačovala dávkou ctižádosti, nikoliv však bezbřehým kariérizmem. Jako barokní intelektuál si též dobře uvědomoval vrtkavou pomíjivost světa a heslo „Memento mori“ tak tvořilo kontrast (barokní doba je vůbec dobou kontrastů) k jeho oslnivé kariéře.

V průběhu života zastával řadu významných funkcí. R. 1693 se stal nejvyšším pražským purkrabím. Ve službách císařského dvora též působil, stejně jako jeho otec a prastrýc, v zahraničních diplomatických službách. Pro tuto funkci byl díky své výchově a italské matce neobyčejně dobře jazykově vybaven. Velmi často si psal své poznámky právě v jazyce té země, kde se právě nalézal. Po roce 1700 pak zastával Heřman Jakub úřad nejvyššího hofmistra, roku 1704 se stal nejvyšším purkrabím Království českého, tedy jakýmsi místokrálem. Proslul také jednou kuriózní prioritou, totiž že půjčil císaři Karlu VI. jistou obrovskou finanční částku, čímž se stal největším soukromým věřitelem panovnického dvora.

Heřman Jakub Černín zdědil po svém otci Humprechtu Janovi obrovský nemovitý majetek, jehož součástí bylo od r. 1650 i kosmonoské panství. Zdědil též sympatie k této dynamicky se rozvíjející řemeslnické obci. Dokládá to velkolepá přestavba zámku, založení piaristického konventu nebo právě vznik komplexu lorety. Její stavba osobitě urbanisticky dotvořila prostor v okolí zvonice – campanilly, díla stavitele Francesca Carratiho z r. 1673. Pro výstavbu lorety byl vybrán v Čechách působící italský architekt G. B. Alliprandi, který již osvědčil své mistrovství na řadě prací v Praze či na proslulém Šporkově Kuksu, který právě v této době vznikal.

Kosmonoská loreta, považovaná za jednu z nejzdařilejších staveb svého druhu, nám odráží ještě další, intimnější polohu duše hraběte Heřmana Jakuba, především jeho zbožnost i jistou touhu po mystičnu a emotivním prožitku, což je pro barokního člověka tak typické. Tyto polohy se v něm výrazně prolínaly zvláště v mariánské úctě. Barokní touha po prožitku a festivitě se pak odrazila i v samotném aktu vysvěcení a otevření lorety 8. září 1707.

Neznáme zcela přesně mnohé detaily průběhu této slavnosti, můžeme se však domnívat, že zde byly přítomny mnohé významné osobnosti z řad šlechty a duchovenstva. Na volné rekonstrukci slavnostního aktu, konané na den přesně po 300 letech, se vedle hraběte Heřmana Jakuba, jeho první ženy Marie Josefy, rozené Slavatové, a prvorozeného syna Františka Josefa objevil i svérázný hrabě František Antonín Špork, kreativní tvůrce velkolepých kukských lázní, do jejichž středu postavil svou oslnivou osobnost. S Černíny jej mimo sousedských vztahů pojila i jeho láska k loveckým kratochvílím. Špork, jako tvůrce loveckého řádu sv. Huberta, se zvláště přátelil se synem hraběte Heřmana Jakuba, Františkem Josefem Černínem. V době otevření lorety bylo Františkovi 10 let, později přenesl sídlo do Jindřichova Hradce, čímž skončilo kosmonoské období Černínů z Chudenic.

Při otevření lorety jistě nechyběli mnichovohradišťští Valdštejnové, jmenovitě hrabě František Josef s chotí Marií Markétou, která byla dcerou našeho hraběte Heřmana Jakuba. Byl zde tedy úzký příbuzenský vztah těchto rodů. Není vyloučena ani účast hrabat Berků z Dubé. František Josef Berka v této době proslul jako stavitel velkolepého chrámu sv. Vavřince v Jablonném, vystavěného nad hrobem blahoslavené Zdislavy z Lemberka. Další významní sousedé byli Pachtové z Rájova. S Černíny je spojoval mimo jiné výběr stejného architekta G. B. Alliprandiho, který byl též autorem významného pachtovského zámku v Liblicích u Mělníka. Hrabě Arnošt Josef Pachta z Rájova se stal později významným mecenášem kultury, zvláště hudby. Příbuzenský svazek pojil Černíny též s hraběcím rodem Hrzánů z Harasova. Babička Heřmana Jakuba, paní Zuzana Hrzánová nám svými dopisy synovi Humprechtovi zanechala nádherný doklad krásné češtiny 17. století. Na této náboženské slavnosti, jejíž duchovní průběh se nesl v režii piaristů, nechyběl ani zmíněný architekt Giovanni Battista Alliprandi a stavitel Agostini. Tito italští umělci, stejně jako mnozí jiní jejich krajané, tvořili svá díla v našem prostředí v souladu se svým estetickým cítěním a také často v dobré konstelaci se zdejším prostředím. Pomáhali vytvářet podhoubí pro zdomácnění barokního slohu v českých zemích, a to nejen na poli architektury či obecně umění, nýbrž i celého uvažování a myšlení barokního člověka. Z baroka pak vyšly generace národního obrození, kde se již utvářelo dnešní moderní chápání národa.

Připomenutí třistaletého výročí kosmonoské lorety a osobnosti hraběte Heřmana Jakuba Černína mělo za úkol tak trochu zvesela zaapelovat na naší „paměť národa“, jejíž ztrátou by byl náš život nepochybně chudší.

Jiří Bartoš Šturc